Lovci, původci a substráty
Když jsem se včera pro nečekané technické potíže opakovaně trápil s odesláním svého nového příspěvku „Ukrajinský masakr“ na náš Respektovaný web, náhodou mi padl do oka název nejčtenějšího článku kolegy blogera Pouzara „Očkování jako manipulativní ideologie“.
A coby zdravotník jsem pietně vzpomenul všech těch lovců neviditelných dravců, od Pasteura (vzteklina) a Kocha (tubera), přes Alexandra Yersina (mor), až po Fritze Schaudinna, objevitele původce nemoci pastevce Syphilla. I připomněl jsem si, jak tito skvělí a stateční mužové obětovali své pohodlí, zdraví a životy, aby splnili svůj životní úkol – své poslání zamezit utrpení bližních, a ulovit nepřítele.
A také jsem si zatruchlil nad všemi těmi kravami, které se ve vyšším zájmu zachování života druhu majitele mozku v mozkové hierarchii toho nejvyššího – cerebra sapientního homa – obětovaly/byly jím obětovány. To není fór. Laboratorním a jatečným zvířatům se v civilizovaných zemích staví pomníky, aby bylo kde sentimentálně smutnit a ronit krokodýlí slzy. (krokouši ale za to nemůžou).
Kráva je po latinsku „vacca“ – a na paměť nesporných zásluh tohoto krásnookého zvířectva se onomu preventivnímu i léčebnému medicínskému úkonu odborně říká vakcinace (zkravění). Kravskou obdobu proslulé pohádky Karla Čapka „O Caudě Foxlii“ z jeho „Dášeňky“ si ale necháme na jindy, milé děti. I když každá pohádka má své pravdivé jádro a končí moralitou, poučením.
Pravdivým jádrem je, že jsme naše hovězí spoluživočichy užívali coby substrát pro pěstění všelikých lidských chorob, a živý zdroj k získání oněch kýžených oslabených původců nemoci (antigenů) k aktivní imunizaci, i hotových protilátek k imunizaci pasívní. Proto kravám patří náš dík. … Ale dosti zoologie!
Očkování
Pochopitelně, název „vakcinace“ se vžil díky jedné konkrétní chorobě – antropozoonóze (nemoci přenosné ze zvířete na člověka), a sice díky tzv. planým neštovicím. Lékař Edward Jenner si všiml, že lidé, kteří díky neustálému styku s hospodářským zvířectvem onemocní i jejich chorobou – kravskými neštovicemi (varicella)– že tito lidé pak nedostanou závažné a smrtící lidské neštovice pravé (variola).
Tedy – byl to Jenner, kdo zavedl ono „očkování“. Tento původně štěpařský termín dobře vystihoval techniku provedení této první aktivní imunizace. Jenner odebral trochu hnisu z tzv. neštovičky (vřídku na kůži nemocného varicellou), nařízl kůži člověka, kterého chtěl imunizovat, a hnis vpravil do ranky. Podobně, jako to dělá sadař na štěpnici (pupen se štítkem kůry seřízne z větvičky jednoho stromu, a zapraví ho do nářezu v kůře stromu jiného). Technika se od těch dob změnila, název a princip imunizace zůstal. Imunitní systém se naučí bránit invazi původců infekce (antigenů) – virů a mikrobů – a zamezí jejich masivnímu množení. – Toliko na úvod.
K hliníku pana Pouzara
O škodlivosti hliníku toho napsali mnozí mnoho. Jistě nejsem jediný kotlíkář, co svůj oblíbený aluminiový kotlík vyměnil za zdravý a krásnější čínský nerez. A možná ani na vojně už nejsou k mání snadno tvarovatelné „bagry“, jejichž uchopovací část bylo možno ohnout do tvaru U, a zasunout do holínky či kanady k pohotovému odběru menáže.
Jistě k té obměně nedošlo z důvodů finančních, i když hliník je nepoměrně levnější než chromová ocel. Šlo o zdraví. Podobně, jako se dříve k rozvodu vody do všech domácností běžně používaly vodovodní trubky z olova, a sto let to nikomu nevadilo, i nyní se dostaly na přetřes věci vyráběné z hliníku. Pokrok je pokrok. A technologie jdou stále dopředu. Ty staré upadají v zapomnění (který instalatér dnes umí pájet olovo, že?).
Přitom to staré nebylo špatné. Vzpomínám si, že jsem jako dítě trpěl četnými záněty středouší. A vzpomínám si, jak zázračně mi od bolesti pomáhaly teplé zábaly z octanu hlinitého. Teď ho běžně neseženete. Vyrábí se, ale prodej se zřejmě lékárníkům nerentuje. Tvrdí o něm, že je obsoletní.
Očkování, vakcinaci z toho nevyjímaje, ale obsoletní není. Je účinné a důležité. Díky němu je na světě o dost méně utrpení, než kdy v historii bylo.
Přesto naprosto chápu obavy rodičů, kteří se v informačním chaosu obtížně vyznají, a jsou protichůdnými názory a daty množství nejrůznějších specialistů, od věštců po exakty, znepokojeni. Chtějí pro svá děťátka to nejlepší, a připadá jim úchylné vpravovat do toho malého tvorečka, plně závislého na lidech, co ho vrhli na svět, všechny ty jehly a vodičky, a vystavovat ho manipulaci chladnorukých odborníků. O srdcervoucím a uši drásajícím dětském pláči už ani nemluvě.
Princip přiměřenosti
Co když jsou ty dětské nemoci ve skutečnosti způsobeny tím, co by mělo dle pediatrických imunologů a imunních pediatrů dětem prospět? … nabízí se otázka. Co je příčina, a co je následek? Co je prevence, a jaká by byla prevalence, nebýt celoplošného očkování? O tom můžeme spekulovat.
Z hlediska historie jsou to úvahy luxusní. Úmrtnost na dětské nemoci byla obrovská. Dobrá polovina z běžných osmi dětí v útlém věku zemřela. Týkalo se to i privilegovaných – např. rodiny císařovny Marie Terezie. I proto měli lidé minulosti ke svým dětem vztah poněkud odtažitý. Lépe se pak vyrovnávali s jejich ztrátou. A přírodní obyvatelé prérií – američtí Indiáni – na tom byli, přes celoživotní pobyt na čerstvém povětří – podobně. Jak pravil jeden Sioux, Dakota či Lakota, když se ho bledá tvář ptala, jak pojmenoval své čerstvě narozené dítě: „My to neděláme. Dokud můj syn nezačal mluvit, říkali jsme mu „dítě“.“
Dialyzační demence
V článku pana Pouzara je coby bod bééé uvedeno: „hliník je prokazatelně neurotoxický, pokud se dostane do styku s nervovými buňkami, vážně je poškozuje (existují prokazatelné výsledky testů na buněčných kulturách, experimentálních zvířatech i lidech – např. syndrom dialyzační demence)“
To mně zaujalo. O dialýze něco málo vím, přesto jsem o tomto syndromu neslyšel (má specializace mě nutí přemýšlet spíše v intencích postperfúzního syndromu).
Je to tím, že nyní panují jiné standardy, než na počátku rozvoje hemodialýzy, kdy se spousta věcí nevěděla. Prioritou bylo přežití, a překlenutí období do doby možné transplantace ledviny. Nyní je důležitá i kvalita života. A tak se dobře nevědělo, co může způsobit čistá a běžně nezávadná „vodovodní voda“, když se použije po samozřejmé předfiltraci a změkčení k hemodialýze. Je jí totiž potřeba opravdu hodně. U sedmdesátikilového člověka cca 200 litrů, a to třikrát týdně. Což je 20 tun vody ročně! Při takové zátěži se obsah ve vodě běžně přítomného hliníku musí projevit. Ve vodovodní vodě se koncentrace hliníku pohybují v rozmezí od jedné setiny po dvě desetiny miligramu na litr (Německo, 1995). Proto dialyzační stanice vodu k „čištění krve“ upravují reverzní osmózou, která odstraní i hliníkové ionty. Kompletně ji demineralizuje.
Z výše uvedeného je tedy jasné, kdy je na místě se v souvislosti s hliníkem zmiňovat o jakémsi „syndromu dialyzační demence“, a kdy je to nemístné. Ostatně: syndrom je soubor symptomů, příznaků, vlivů, nikoli vliv jediný – jako je např. hliník, co se nikdy neodstěhoval do Humpolce.
Manipulace nebo omezená racionalita?
Co se týče té manipulace, její výskyt se nekryje s četností její detekce. Manipulaci vidíme i v tom, co žádnou manipulací není. V prvé řadě vždy jde o naše přirozené limity v poznávání reality, dané možnostmi naší psychiky. Že se nám něco nějak jeví neznamená, že to takové skutečně je. Když například žárlivý manžel čeledi stalkerů volá své oblíbené oběti, a na pozadí rozhovoru uslyší mužský hlas, slyší tam i neexistující kopulační pohyby a přerývané vzdechy. Prostě – naše psychické nastavení dotváří realitu.
Od Pouzarovy manipulace bych přešel k dalšímu velmi zajímavému tématu jeho článku, a sice k onomu publikačnímu biasu.
BIAS
Bias publikační se nijak neliší od jiných biasů. Jako bias lidé kmene Anglů, Sasů a Amerikánů označují to, co se v češtině jmenuje „konfirmační zkreslení“.
Konfirmační zkreslení (confirmation bias) je, … listuji v Plhákové … ano: Na straně 275:
„ … lidé mají silnou tendenci ověřovat si své výchozí předpoklady či názory pouze na základě důkazů, které je potvrzují. Zaměřují tedy pozornost na taková data, která jsou v souladu s jejich výchozím stanoviskem, případně je aktivně vyhledávají. … Zřejmě se tím chrání před nutností znovu zvažovat výchozí předpoklady. Z hlediska kognitivní ekonomie je stabilita názorů a postojů výhodná. …“
Tolik praví vynikající „Učebnice obecné psychologie“ prof. Plhákové.
Je asi zbytečné zdůrazňovat, že předpojatost, předsudky a tendenčnost nemají ve vědě co dělat. Přesto jsou všudypřítomné, protože vědci jsou též lidé, a vědce z nich dělají jedině pochyby o zavedených pravdách a vhodná metodika zkoumání. Proto filosof vědy Popper zdůrazňoval potřebu zkoumat svět „negativním rozumem“, čímž je jedině možno zamezit oné potvrzovací tendenci a utvrzování se v sebeklamu. Onen „negativní rozum“ spočívá v zavrhování „rozumných teorií“, které se neosvědčily. Vylučovací metodou. Výsledek má výzkumníka překvapit, nikoli potvrdit jeho teorii.
„Publikační bias“ je tedy literární forma konfirmačního zkreslení. Pan Pouzar správně kritizuje fakt, že imunologové nadšení pro vakcinaci by stěží uveřejnili článek o toxicitě očkovacích látek z klávesnice jedoznalců. Ale tomuto škodlivému „paradigmatismu“ se dá čelit mezioborovou či transdisciplinární spoluprací, která umožňuje vědcům různých věrouk vylézt ze svých zákopů a získat nečekané inspirace od specialistů jiné odbornosti. A pohlédnout na svou vědu z jiného úhlu. Některé obory jsou vyloženě transdisciplinární – třeba neurovědy.
Dalším významným slovem z inspirativního článku pana Pouzara je „ideologie“.
Ideologie jako „jistota“
S ideologií máme své zkušenosti. Je to něco, čím je možno nahradit individuální svědomí. V zájmu prosazení něčích zájmů. Zpravidla to nebývají zájmy nositelů ideologie, ale těch, kdo je indoktrinoval. Indoktrinovaný to ovšem nesmí poznat. V zájmu ideologa je, aby každý její nositel považoval onu ideologii za svůj výtvor, ke kterému se hrdě hlásí. Ideologie je ovšem v rozporu s kritickým myšlením. Ideologie je víra, nikoli kritické zkoumání reality a tolerance nejednoznačnosti. Ideolog je zpravidla politik, nikoli vědec. Ale i vědec se může ideologovi podobat – a tím se opět dostáváme ke konfirmačnímu zkreslení a paradigmatům.
Při zkoumání historie vědy zjistíme, že na každý nový objev reagovala vědecké komunita zprvu odmítnutím. A že i renomovaní vědci své doby zastávali názory, které se z dnešního kontextu jeví jako zcela nesmyslné, a někdy i zločinné. Tento paradox zaujal jiného filosofa vědy – Kuhna – natolik, že přišel s oním široce rozšířeným termínem paradigma, a tím svým způsobem legitimizoval stupiditu té části společností vysoce hodnocených lidí, označovaných za vědce. Povýšil tedy omezenost na normu, s čímž jeho odpůrce Popper zásadně nesouhlasil. Hledání pravdy musí zůstat naším ideálem, který není možno nahradit systémem mnoha pravd. Jinak dochází k chaosu, a chaos je koncem racionality.
Takže si ty pojmy spojme do původní úvodní věty – tedy nadpisu: „Očkování jako manipulativní ideologie“
Víme, co je to očkování. Víme, že v očkovacích látkách je stopové množství onoho neuronům škodícího hliníku. Naše zdraví ovlivňuje řada jiných faktorů, které si ani neuvědomujeme, a když dojde ke zdravotní krizi, je těžké vypátrat konkrétní příčinu. Měli bychom se řídit kritériem rozumnosti a přiměřenosti.
Víme, co je to manipulace. Placený manipulátor, např. „prodejce dešťové vody“, se snaží ovlivnit naše rozhodnutí tím směrem, který potřebuje pro své vlastní záměry.
Víme co je to ideologie. Je to pevný bod věřícího člověka, ke kterému se může upnout, postrádá-li svědomí a který mu umožní uskutečnění jeho/cizích cílů.
Jaká je skutečnost?
Je tedy očkování skutečně manipulativní ideologií, nebo se nám to jen tak jeví?
To je poté, co teď víme, velmi těžké jednoznačně zodpovědět. Vědění ve vyslovování jednoznačných soudů jaksi brání.
Lékaři vidí především rizika z ne-očkování. A považují celoplošné očkování za velký triumf a významné dědictví svých kolegů. V tom mají pravdu.
Tzv. laická veřejnost je zase znechucena přílišným státním i medicínským paternalismem, a chtějí se svobodně rozhodnout. V tom mají také pravdu. Jenže rozhodují za ty, kteří nejsou jejich majetkem, a kteří odpovědného rozhodnutí nejsou schopny. Rozhodují za své děti.
Osobně jsem pro svobodnou volbu a odpovědnost. Naše rozhodnutí však musí být podložená kvalitními informacemi. A jak poznat, které informace jsou kvalitní, když nemáme zkušenosti? Navíc je každý člověk něčím unikátní. Třeba i v kvalitě imunitního systému. Takže jednoznačné doporučení „neočkovat!“ nelze vydat i z tohoto důvodu. Lékaři se řídí principem předběžné opatrnosti a minimalizace rizik. Rozhodnutí „neočkovat!“ by tedy bylo z hlediska jejich oboru neodpovědné, neetické, ba přímo protistavovské. Takové doporučení, natož rozhodnutí, po nich proto nemůžeme chtít.
Můžeme to ale chtít po politicích. Možná i po politických lékařích, kteří více ctí ideologii své strany, než Hippokrata.
Největším hříchem polistopadových reformátorů a sociálních inženýrů volného trhu bez přívlastků bylo, prohlásit ekonomickou motivaci za prioritní. Je to obrovská, velmi škodlivá a rozšířená lež! Nic nejde dobře dělat jen pro peníze. Pokud jste se někdy setkali s lékařem, který po vás požaduje úplatek, prchejte od něj co nejdál. Je ostudou svého stavu. Protože zdravotníky nejvíc odměňuje vědomí, že dělají práci, která vždy měla, má a mít bude svůj smysl. Mezi povolanými najdete i mnohé vyvolené.
Neschopnost dialogu
Z výše uvedených důvodů si myslím, že tolik diskutovaná ziskuchtivost medicínsko-farmaceutického komplexu za státním dirigismem ohledně povinného očkování nestojí. Spíše jde o zavedený stereotyp. O praxi, která se, jak mnozí soudí, osvědčila, a tak ji není třeba měnit. Špatné ale je, že odborníci neumí komunikovat s veřejností, a tak dávají prostor nejrůznějším spekulacím a tvůrcům obskurních „spikleneckých teorií“ a „nových světových řádů“.
Příznak blahobytu
Končím tím, že dilema „zda očkovat či neočkovat“ je problém. Ale je to luxusní problém, který 99% světové populace prostě neřeší. Hodně jich umírá na podvýživu. Je fajn, že si můžeme podobné úvahy dovolit.
Zdroje citací:
Plháková, A. (2005). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia, str. 275.
Pouzar, M. (2014, 14. února). Očkování jako manipulativní ideologie. WEB Respekt:
http://pouzar.blog.respekt.ihned.cz/c1-61704170-ockovani-jako-manipulativni-ideologie
Součková, J. (2005). Hodnocení zdravotních rizik: Hliník v přehradě Souš. WEB Krajské hygienické stanice Libereckého kraje: http://www.khslbc.cz/odbory/hok/hlinik.pdf