Praporečníkem
Dnes jsem se stal fanglíčkářem. Naposledy mě to postihlo na přelomu let 1989-90. Možná jste to měli taky. Byl jsem hrd na to, že jsme to dokázali. Že jsme dokázali postavit se z kolenou na rovné nohy a napřímit páteř. Byl to dobrý pocit. Už jsem málem zapomněl. Kluci a holky z Majdanu mi to připomněli.
Byly to významné dny. Významné dny se mají nějak oslavit. Třeba vyvěšením červeno-modro-bílé. Samozřejmě, s modrým klínem, nikoli s pruhem. A nyní ještě té modro-žluté. Vlajka Ukrajiny je teď vlajkou revoluce a symbolem odhodlaného odporu proti zvůli usurpátora. Putler haraší zbraněmi, a lže, až se mu od huby práší. Inu – bolševik s carskými manýry.
Proto jsem plandavé symboly svébytnosti a vlastenectví opět vystavil větru a dešti, které vítám a nechci jim poroučet. Proto jsem vyvěsil ty vlajky. Symbol republiky byl v roce 1968 plný krvavých skvrn okupanty smrtelně zraněných spoluobčanů. Tou dobou jsem se díval na svět s nepochopením. Jsem ročník 1968.
Azurově-žlutou vlajku pokryla krev aktivistů Majdanu v tomto roce. Stříleli na ně pochopové bandity, prý demokraticky zvoleného. Je hrůzné, čemu všemu jsou lidé schopni říkat: demokracie.
Připomínka vstupců z roku šedesát osm:
A jednoho „osvoboditele“, účastníka tzv. Antimajdanu:
Tak jako kdysi, i nyní „sovětší lidé“ vynikají hloupostí, brutalitou, a podporují svého pána, který je za věrnost hladí nagajkou. I u nás je mnoho „sovětských lidí“. Poznáte je podle toho, že fungují na vůdcovském principu, neumí tolerovat jinakost v jakékoli podobě, v mezilidské komunikaci užívají soudružského tykání, své chrapounství mylně považují za projev sebejistoty, a neumí či nechtějí diskutovat.
V současné době jsou alergičtí na kombinaci modré a žluté. Neradi také řepkové lány a šmolku.
Po vyvěšení to u nás v ulici vypadá takto:
Asi není mnoho domů, které mají pod okny konzoly na prapory. My je máme. Je to zvláštní, ale je to tak. Dnes je to neobvyklé, ale začátkem dvacátého století, kdy byl náš dům postaven, byly projevy vlastenectví – tedy i věšení národních vlajek – něčím samozřejmým.
Když se na fasádu našeho domu dobře podíváte, uvidíte pod okny v prvním patře ptáky s roztaženými křídly. Co už patrné není je fakt, že ti ptáci drží v pařátech činky. Jsou to sokoli – symboly vlastenecké tělovýchovné jednoty Sokol.
Pán, který si nechal dům počátkem 20. století postavit a vyzdobit, se jmenoval Alois Beňa, a byl místním náčelníkem této organizace.
Životní příběh onoho muže je mimořádně zajímavý, a ukazuje, že být českým vlastencem kdysi nebylo jen tak – tento životní postoj byl spojen s mnoha protivenstvími, jak ze strany pochopů absolutistického K. und K. režimu, tak i ze strany intolerantního, zhusta německojazyčného okolí.
Kdo byl Alois Beňa
Pan Beňa se narodil 9. května 1876 v Citově (u Přerova na Hané). Pocházel z chudé rodiny. Jeho otec Jan Beňa byl domkářem a zručným tesařem. Při práci v lese ho zabil padající strom. Vdova Amálie, matka tří dětí, se s nimi odstěhovala do Kroměříže.
Zde Alois vystudoval Učitelský ústav a 18. července 1895 obdržel vysvědčení způsobilosti pro školy obecné s vyučovacím jazykem českým. Starší bratr Antonín odešel záhy z domova, a tak starost o matku a mladší neprovdanou sestru Annu zůstala na mladším Aloisovi.
Povolání – český učitel
Ve svých devatenácti letech nastoupil jako zatímní podučitel v Kvasicích. Od roku 1900 vyučoval na české zemské reálce v Kroměříži tělocvik, český jazyk, těsnopis, dějepis a zeměpis. Kromě výuky měl na starosti tělovýchovné a herní nářadí. Komponoval muziku, a také jako aktivní hudebník cvičence při nácviku doprovázel. … Už vám někdo hrál při rozcvičce na housle, jako to dělal pan Beňa?
Pan učitel napsal a vydal tiskem mnoho tělocvičných skladeb pro školy mateřské, národní školy, i tělovýchovné organizace. Na reálce učil až do svého penzionování v roce 1937. Ale i poté působil na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži coby tělocvikář-externista.
Zpívající náčelník
Práce v Sokole mu byla posláním. Jako cvičenci i cvičiteli se mu dařilo na všech druzích nářadí, a vynikal i v prostných cvičeních. Byl autorem řady příspěvků do časopisu Tyrš, v němž redigoval jeho tělovýchovnou část, psal do Československé Moravy, Hané, Věstníku sokolského a Výchovy tělesné. V letech 1899 – 1915 byl náčelníkem Kroměřížské jednoty sokolské a župy Hanácké v letech 1900 – 1916, 1921 – 1924. Získal mnoho cen a pochvalných uznání.
Byl i vynikajícím hudebníkem – hrál na housle, a byl členem pěveckého spolku Moravan, již od roku 1891. Pěvecký kroužek Sokola založil v roce 1898 a byl jeho sbormistrem. V roce 1903 stál u zrození Pěveckého sdružení moravských učitelů (PSMU). V jeho pozůstalosti se zachovalo množství rukopisného materiálu, zejména písně, které v raných počátcích zpíval PSMU a Moravan, i Beňovy vlastní skladby. Nejraději ovšem působil jako pedagog. Byl svými žáky velmi oblíben.
Provokatér Beňa
Už v době monarchie byl, jako nadšený vlastenec, za své národovectví často pronásledován a šikanován. Podle vzpomínek žáků z reálky nosíval vyšívanou slovanskou košili (pozn.: podobnou dnes nosí vícero ukrajinských politiků). Ke slavnostním příležitostem si oblékal čamaru.
Odvážný profesor byl otevřeně kritický vůči rakouským úřadům, což se neobešlo bez následků. Načálstvem civilním byl pronásledován v domovském městě, a tím vojenským v c. k. armádě. Do ní narukoval 1. srpna 1914. Zpočátku byl na osm měsíců přidělen do vojenské lékárny Léčebného ústavu v Kroměříži, kde se naučil různým praktikám, jak dopomoci vojákům k odkladu vojenské služby.
Zakopán jako psanec
Na frontu byl odvelen 12. června 1915. Z Řešova (Rzeszów, PL) prošla jeho setnina Haličí a „ruským“ Polskem (pozn.: západní Ukrajina). Jako „kádrově nespolehlivý“ byl neustále pod dohledem – byl totiž českým vlastencem a učitelem.
Dopisy, určené rodině, mohl díky německé cenzuře psát jen německy, a odpovědi musely být opět v němčině. Pro porušení subordinace ho z trestu či národnostního zášti zahrabali do země, a nechali mu vyčnívat jen hlavu! Obrázek jako z Divokého Západu se odehrál na Divokém Východě.
Spásný výbuch
Dnem Vysvobození, jak ho sám nazval, byl pro Aloise 6. leden 1916. Ten den v jeho bezprostřední blízkosti vybuchl ruský granát. V bezvědomí, a s otřesenou míchou, byl odnesen z bojiště, a léčen v polním lazaretu; k rodině se vrátil jako invalida. Celý se třásl, vypadal zle a nemohl mluvit. Díky vynikající tělesné kondici a pevné vůli se z těžkého traumatu nakonec zotavil, a koncem září 1917 relativně zdráv nastoupil do reálky. Jako rozené herce zázračně uzdraví návrat na jeviště, tak rozeného pedagoga vyléčí návrat mezi milované žáky.
Smrt žalem
Rok 1918 – vznik samostatné Republiky československé – uvítal s nadšením, a plně věnoval své síly budování státu, jenž naplnil naděje mnoha generací českých vlastenců. Dále se věnoval veřejně prospěšné práci a své rodině, a na středních školách učil až do důchodu. Zemřel náhle dne 18. prosince 1942 v době okupace, kdy jeho kolegové a známí ze Sokola byli zatýkáni. Jeho srdce nevydrželo ztrátu svobody, vlasti a přátel.
Odkaz předků
Podobně jako pan Beňa byl aktivní můj děd Albín. Učitel, činovník Sokola, a strany národně-socialistické. Také hrál dětem na housle a byl jimi oblíben. Také žil poněkud neklidně a musel se potýkat s řadou blbů. Toť úděl lidí, kteří chtějí přeměnit náš svět v trochu lepší místo k životu.
Lepší budoucnost
O to šlo také lidem z Kyjevského Majdanu Nezaležnosti. Zvolili cestu revoluce. Někdy to prostě jinak nejde. Proti násilí je třeba se bránit. Když násilí neodporujeme, stupňuje se. Hrdí a přímí lidé jsou systémem ničeni, a k vládě se dostávají úskoční podvodníci s licoměrnou tváří.
Právo na revoluci
Závěrem opět připomínám slova našeho nejlepšího politika a prezidenta, profesora Masaryka:
„… Pro každého myslícího člověka jest právo na revoluci nesporným. Každý myslící člověk má právo se bránit, a tím už jsem řekl: jakou revoluci. Smrt za smrt, řekl ruský revolucionář Stepňak.
Ale to je mi málo, jen obrana fyzická. Každý má povinnost se bránit mravně, tj. ničit absolutismus duchovní. Mně je mozková, filosofická revoluce nezbytnou podmínkou moderní demokracie. …
Mnozí říkají, revoluce se již přežila, místo revoluce se prohlašuje evoluce. … Víra v pokrok také znamená, že dnešek je lepší než včerejšek, že stav společnosti není zoufale špatný, evolucionista je optimista, věří, že zítřek bude lepší dneška.
Přesto správné pozorování nás učí, že v oboru duchovní krize a revoluce jsou, prostě jsou, a tudíž také politické revoluce nejsou evolucí vyloučeny …“ (2011, str. 206-207)
Symbolem revoluce je pro mě vlajka Ukrajiny. A je též symbolem odhodlání bránit se proti služebníkům a šiřitelům Lži. Je třeba se bránit, i když pravda často prohrává.
Mám nabito!
Tak jsem tu modrožlutou vyvěsil. I s tou naší, československou. Vypadáme teď jako konzulát. Dostaví se ruští tituškové? Dostaví se ruští zelení mužíčci? Jen ať přijdou! Prachu a kulí mám dost pro každého. Neboť demokracie se musí před zvůlí osvalených psychopatických Goliášů bránit, milí Davidové!
Zdroje:
Masaryk, T. G. (2011). Politika vědou a uměním. Praha: Ústav TGM, Masarykův ústav, Archív AV.
Obec Citov. (2014). Významné osobnosti: Alois Beňa. WEB obce Citov, z 11. 3. 2014: http://www.obeccitov.cz/index.php?nid=1166&lid=cs&oid=2433485
P.S.: Jelikož oba páni učitelé, Alois i Albín, měli rádi lidové písně a zpívali ve sboru, mohla by se jim líbit třeba tato ukrajinská vlastenecká: